Únor 2008


Bravo 6-2008

7. února 2008 v 19:17 | Katie & Sanny |  Bill - fotky
Click on pic

Hamburg, Airport [27.1.08]

4. února 2008 v 15:25 | Katie & Sanny |  Fotky mix

Panenky - celá skupina..;)

4. února 2008 v 15:22 | Katie & Sanny |  Fotky mix


Tom za volantem (pokuta..?..xD)

4. února 2008 v 15:17 | Katie & Sanny |  Tom - fotky


Návětěvnost...(28.1.2008 - 3.2.2008)

4. února 2008 v 15:02 | Katie & Sanny |  Besuchshäufikei
A zase...další týden...no...návštěvnost dost význačně klesla..přesně o 100 od minulýho týdne...já vim...můžu za to sama...ňák jsem to teďka nestíhala...docela mě to i mrzí...ale tak...děkuju těm, co sem chodíí a budu se snažit sem něco přidávat častěji...bohužel škola a moje jiné povinnosti mi v tom trochu zabraňují, ale...pokud uvidim, že o tenhle blog aspoň trochu stojíte, budu se za něj prát..;DxD
Pondeli: 11
Utery: 21
Streda: 17
Ctvrtek: 15
Patek: 16
Sobota: 18
Nedele: 12
Celkem: 110

Anděl smrti 9.

4. února 2008 v 15:00 | Katie & Sanny |  Anděl smrti
Autor: KaDe
Málem jsem se udusil tou colou, když to vyslovila. "Cože?" "No, nějak mě to teď napadlo, holky se o něm bavily ve škole. Myslíš, že existuje?" koukal jsem na ní, jak na blázna. Jak je to vůbec mohlo napadnout? "Ehm…já nevím, možná…není to absurdní?" "Nevím, ale přijde mi to docela zajímavý…" "Co je na tom zajímavýho?" nechápal jsem. "No, třeba by mě zajímalo, jak vypadá nebo co přesně dělá." "No, jak vypadá…třeba se ti líbil." "Nemohla bych se přece zamilovat do anděla smrti." No jistě, že ne…proto tady s ním právě sedíš…tohle je stupidní téma! Bavíme se o mě a ona to ani trochu netuší. Připadám si jak totální magor. "To nemůžeš vědět, jak ho poznáš?" "Já nevim. Holky řikaly…" holky řikaly…bože! "…že má černý křídla, je zlej, popadne tě, na nic se neptá, na nic se neohlíží…a najednou tě oplakávaj…" "Větší blbost jsem neslyšel." Procedil jsem skrz zuby. "Cože?" "Nic. Nechci se o něm bavit. "Máš pravdu. My máme ještě celej život před sebou. Žádnej anděl k smrti se k nám zatím nechystá." Usmál se spokojeně. Ale ne…už zas…celej život před sebou. Bože! Nicol…promiň…
Nicol
Byla jsem o Billa opřená a bylo mi krásně. Ještě nikdy jsem nepoznala takovýho kluka jako je on. Bylo mi s ním nepopsatelně dobře. Choval se tak…jinak, než ostatní kluci. Na všechno měl svůj názor. Dalo se s ním mluvit o čemkoliv. Byl to můj anděl. Zamilovala jsem se do něj. Už když mě poprvé políbil. Líbilo se mi, jak byl plachý…jenom se bojím toho, co říkal…že bude muset odejít. To mi přece neudělá… nemůže ode mě odejít…nechci, aby odešel…to bych asi nezvládla…jo, možná je to až moc krásný na to, aby to byla skutečnost, ale ani ten sen nemůže zkazit tím, že odejde…
"Bille?" šeptla jsem. "Ano?" usmál se. "Budu muset jít." Řekla jsem sklesle, když jsem viděla kolik je hodin. "Už? Nicol, lásko, nechoď pryč. Prosím." Hodil po mě psí pohled. "Víš, že bych ráda zůstala, ale…" "Nenechávej mě tady samotnýho, prosím." Vypadal strašně zoufale. "Bille, ale vždyť se zítra uvidíme." Podívala jsem se mu do očí. "Já vím, ale…dobře. Jede ti autobus?" kapituloval. "Jo." "Půjdu tě doprovodit." Vstali jsme. Vykročila jsem směrem k chodbě. Chytil mě za ruku. Otočila jsem se. "Vážně musíš?" "Promiň." Řekla jsem potichu. Přišla k němu blíž a dala mu pusu.
Vyšli jsme před barák a pomalu šli na zastávku. "Nicol, já…" začal. Podívala jsem se na něj. "Já…nechci, abych tě nějak zklamal." Sklopil hlavu. "Bille, o čem to mluvíš? Co se děje?" nechápala jsem. "Nemluv takhle." Zastavila jsem se, otočila se na něj a chytila ho za obě ruce. Koukal se do země. "Bille… proč bys mě měl zklamat?" "Já nevím. Možná jsem jinej, než jakýho mě znáš." Řekl potichu. "Ne Bille, i kdybys byl jinej, tak já…" zasekla jsem se a jenom se na něj dívala. Nevěděla jsem, jestli to mám říct nahlas. Tázavě se na mě podíval. "…já tě budu mít pořád stejně ráda…je možný…je možný, že…že tě miluju…?" zase sklopil zrak. Nechápala jsem. "Vážně musíš jít?" řekl potom. Mlčela jsem. Nechtěla jsem jít. Nechtěla jsem od něj odejít. Najednou kolem nás prosvištěl autobus. "Kuwa!" vykřikla jsem. Za tu dobu jsme ani nebyli schopný dojít na zástavku. "To byl poslední?" řekl smutně. "Jo." "Promiň." "Ty za to přece nemůžeš." "Co teď? Budeš volat tátovi?" "Nejspíš." "A nemůžeš se ho zeptat, jestli tady nemůžeš zůstat?" podíval se na mě."Můžu to zkusit." Usmála jsem se a odešla trochu dál.

ECHO 2008 - Hlasuj!

4. února 2008 v 9:18 | Katie & Sanny |  Novinky
Best video - Spring nicht..;)))