"Mírně" zvrhlá rodinka 2.

24. září 2006 v 8:30 | Sanny |  "Mírně" zvrhlá rodinka
Ráno jsem se probudila asi kolem 9. hodiny, napřed jsem se lekla, kde to jsem a proč ležim v posteli nahá s Tomem, ale pak jsem si to uvědomila. Musim říct, že Tom byl roztomilej když spal. :) Chvíli jsem si ho jen tak prohlížela, byl vážně k sežrání, jak tam ležel a klidně spal. Naklonila jsem se k němu, dala mu pusu na tvář, a šla se oblíknout. Když jsem byla oblečená i upravená, Tom se vzbudil. "Jé, dobrý ráno, ty už jsi vzhůru?" usmál se jako sluníčko. Ten kluk mě fakt dokáže tak okouzlit, že to ani není možný. "Jo, ale jenom chvilku." Sedla jsem si k němu na postel, on se hned posadil a dlouze mě políbil.
"Nechceš jít ještě na snídani? Skočili by sme si aspoň sem, do hotelový restaurace. Kdyžtak chvilku počkej, jenom na sebe něco hodim a pudeme, jo?" zeptal se ochotně Tom a než sem stačila něco odpovědět, zmizel v koupelně. Za pět minut už byl venku, zase s úsměvem na tváři. "Tak můžeme jít." zavelel, otevřel dveře a jako gentleman mě do nich pustil jako první. No jo, ví, jak se má k holkám chovat.
V hotelu se nemusel bát, že by ho pronásledovali nějaký fanynky, tak mě hned chytnul za ruku. Došli jsme do restaurace a sedli si ke stolu. Za chvíli u nás byl číšník, my jsme si objednali jídlo a za chvilku už bylo na stole. Potom tam přišel Bill s Gustavem, sedli si ke stolu vedle a Bill si nemohl odpustit nějakou tu poznámku: "No co brácha, další do tý tvý sbírky? Fakt nevim, co z toho máš. A těm holkám se taky divim, že by šly do postele zrovna s tebou, no nedovedu si to představit. Nezdaj se mi jako ideální holky, když s tebou vlezou do postele a ani tě neznaj. Těch holek si prostě nevážim." Fakt byl krutej a to, co řek, se mě docela dotklo. Tom na něj samozřejmě hned vyjel. "Bille nech toho! To, s kym spim, ti může bejt jedno. A laskavě neurážej Christy. Radši by ses měl starat o sebe, aby sis konečně taky našel nějakou holku, přece nemůžeš bejt až do 20-ti panic." Bill zčervenal a radši se otočil. Tak musim uznat, že tohle bylo fakt dobrý, Tom ví, jak Billa srazit k zemi. "Prosim tě, toho si nevšímej, on je jenom zakomplexovanej, že si nemůže najít nějakou holku." řekne mi polohlasem Tom. Jenom se na něj usměju, přikývnu a Billa dál neřešim.
Když se najíme, je čas, abych šla domů. Tom mi nabídl, že mě doprovodí, ale radši jenom ke vchodu hotelu. To kvůli fanynkám, však to znáte, hned by z toho bylo pozdvižení. Došli jsme teda ke vchodu, a tam se ještě políbili. "Tak se měj, bylo mi s tebou krásně." řekl Tom. "Mě taky, Tak pa." usmála jsem se na něj a šla pryč. Tom se za mnou ještě chvíli díval a pak zašel do hotelu.
Šla jsem pomalu domů a to s Tomem mě ani nemrzelo, už od začátku mi bylo jasné, jak to všechno bude. Vlastně to tak někdy dělám taky.

O dva týdny později měla moje mamka autonehodu a převezli jí do nemocnice. Hned jsme za ní s Markusem šli. Ptali jsme se doktorů, jak to s ní vypadá a oni nás zrovna nepotěšili. Dali jí maximálně hodinu, víc ne, zranění byly moc vážný. Dovolili nám ještě za ní jít.
"Ahoj mami, jak ti je?" pozdravili jsme mamku. Ona odpověděla jen slabým úsměvem, mluvilo se jí fakt těžce. Sedli jsme si k ní a chytli jí za ruce. "Až umřu…… obraťte se kdyžtak na tátu. Kontakt na něj najdete v nočnim stolku u mojí postele. A pozdravujte ho ode mě." mluvila velmi pomalu, potichu a moc jí nebylo rozumět. My jsme jí ale rozuměli. "Mami, mám tě moc ráda! Děkuju za všechno, co jsi pro mě kdy udělala. Děkuju!" rozbrečela jsem se. Ne, nesmířím se s tím, že umře! Tohle nejde! Chvíli jsem nebyla schopná vnímat, mezitím jí něco říkal Markus. Pak se ozvala zase mamka: "Děti moje, miluju vás z celýho svýho srdce. Ale bohužel vás musím opustit. Mám vás ráda, sbohem……………" Sbohem, to bylo poslední slovo, který řekla. Zavřela oči, který už nikdy neotevře. "Mami, neeeee! Maminko moje!" řvala jsem přes celý pokoj a brečela ještě víc. Markus taky brečel, ale byl klidnější než já. "Pojď, půjdeme. Kdybys tu zůstala, bylo by to pro tebe ještě horší." Pustila jsem tedy mamčinu ruku, kterou jsem ještě do teďka pevně svírala, a zvedla se. U dveří jsem se ještě otočila a zašeptala: "Sbohem mami."
S Markusem jsme šli pomalu mlčky domů. Byli jsme oba jak tělo bez duše. Vlastně je teď všechno na nás, bydleli jsme jenom s mamkou, teď jsme na všechno sami. O mamce jsme mluvili často, pomáhalo mi to.
Ještě jsme museli zařizovat věci kolem pohřbu a tak, takže jsme byli ještě týden doma. Po týdnu už to bylo lepší, dokázali jsme se smát a dalo by se říct, že už to bylo skoro jako dřív, Mamka by nechtěla, abychom se kvůli ní trápili, určitě by chtěla abychom užívali života.
Po tom týdnu jsme se rozhodli. Vzali jsme lístek s kontaktem na tátu. Zavolali jsme na to číslo, teda spíš Markus mu zavolal, já jsem jenom napjatě poslouchala. To co jsem slyšela, bylo jen: "Ahoj tati, máme tu jeden problém. Mamka… no… umřela. A my to tady sami nezvládáme, říkala, že se máme obrátit na tebe. … Opravdu? … Ne, uklidni se, klid. … Nám ne, a jim to vadit nebude? …Fakt? … Dobře. … Tak kdy? … Zítra? … Dobře, v jednu. Ahoj." Markus zavěsil a já hned spustila: "Tak co? Jak to dopadlo?" - "Zítra v jednu pro nás přijede, stěhujeme se k němu. Že prý tu sami nemůžeme zůstat." odpověděl Markus.
(Katie)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama