Backstage USA a Kanada #1

20. dubna 2008 v 18:00 | Katie & Sanny |  Fotky mix
 


Rozhovor s Géčkama ^^ DE Bravo

20. dubna 2008 v 2:04 | Katie & Sanny |  Články+rozhovory
scans: TH-ONLINE.4FANS.NET
Co vlastně dělají Gustav a Georg, zatímco Bill leží doma? Exkluzivně v Bravu to Tokio-Hotel-kluci vybalili!
Zpěvák Bill (18) operaci hlasivek dobře překonal. Momentálně má cvičení, při kterých cvičí svůj hlas, aby byl zase v pořádku. Bratr Tom (18) je na jeho straně, stará se o něho. Ale co vlastně dělají Gustav a Georg? BRAVO se zeptalo…
BRAVO: Jak se cítíte v momentální situaci?
Georg: V tuto chvíli vlastně jenom doufám, že bude Billovi zase v dobře bude zase zcela fit. Jsem opravdu rád, že při operaci šlo všechno dobře a celý proces tak superně proběhl! Po Billově rehabilitaci hlasu chceme tak rychle, jak je to možné zase nabrat plyn.
Gustav: Ano, strach o Billa převažuje. Musí to být pro něj horor a obdivuje, jak je statečný. Jinak u nás to jde všechno v dobře, protože máme volno…
BRAVO: Kde jste a co děláte ve své "nucené pauze" - jak strávíte svůj čas?
Gustav: Jsem se svou rodinou a uklízím jaksi každý den můj pokoj (šklebí se). Potkávám staré přátele a využívám příležitost udělat všechno, k čemu mi jinak chybí čas.
Georg: Jsem také u mé rodiny a nechávám se opravdu zase rozmazlovat. Měl jsem před nedávnem narozeniny a to stálo samozřejmě za rodinou oslavu. Bylo to opravu skvělé, protože jsem konečně mohl zase všechny vidět. Ten nejpěknější dárek pro mě samozřejmě byla zpráva, že při Billově operaci šlo všechno dobře a že se mu daří lépe! To byla skutečná úleva.
BRAVO: Nenudíte se někdy bez toho povyku?
Georg: První den jsem jenom trávil před televizí a v posteli. A být upřímný, ani trochu jsem se nenudil. Ale teď už pomalu padá deka na hlavu a mohl bych zase spustit. Chybí mi naši fanoušci, koncerty a všechno kolem toho.
Gustav: U mě je to stejně tak, i když klid také prospěje. Turné běželo opravdu skvěle a je prostě úžasné, bubnovat každý večer pro fanoušky. Těším se, až to zase brzo nastane.
BRAVO: S kým se setkáváte? Měli jste teď aspoň čas, poznat nějakou dívku?
Georg: Po dlouhé době jsem mohl zase vidět moji rodinu. Jinak jsem se potkal s hodně starými přáteli - a můžu ti říct, že jsem viděl tak sladké dívky (směje se).
Gustav: Potkávám také hodně starých přátel, na které jsem jinak neměl čas. Teď mám také možnost, nechat zase ožít staré kontakty! Ale na dívky jsem neměl dosud žádný čas - a na ženy se ten čas potřebuje (směje se).
BRAVO: Jak jste s Billem v kontraktu? Píšete SMS?
Gustav: No jasně, každý den. Chci vědět, jak se mu daří. Především na začátku to nešlo jinak, než přes SMS. A jakmile bude po operaci fit, samozřejmě ho navštívíme!
Georg: Přesně. Ale v prvních dnech potřeboval hodně klidu a nesměl se především smát. A já jsem ještě nikdy nezažil den bez Billa, kdyby se měl nesmál. Toho ho raději ušetřím (šklebí se). Nemůžu se dočkat, až uslyším jeho hlas - to je už komické. Tom hraje kompletního ošetřovatele a hýčká svého "malé" bratra.
BRAVO: Děláte si velký strach o Billa a budoucnost Tokio Hotel?
Georg
: Jistě, že jsem si dělal starosti. A samozřejmě jsem měl také myšlenky, jak by to pokračovala, když by Bill nemohl dál zpívat. Věřím ale, že my čtyři bychom vždycky našli cestu, jak dělat hudbu dál. Ale naštěstí je Bill na dobré cestě k uzdravení a brzo bude všechno takovém, jako předtím.
Gustav: V prvních chvílích ano, ale poté co jsem slyšel, že operaci Billa proběhla dobře, byl jsem uklidněn a optimistický.
BRAVO: Máte strach, že by se to ještě někdy mohl stát?
Gustav: Doufáme samozřejmě, že to byla jednorázová věc.
Georg: Ano, a doufáme, že se to už nikdy nestane - především pro Billa.
BRAVO: Jaké jsou vaše plány?
Georg: Budu Billa v dalších dnech každopádně navštěvovat a trochu mu při rehabilitaci pomůžu (šklebí se). Jinak si budu poslední dny užívat s moji rodinou a "Hotel Mama" si úplně vychutnám.
Gustav: Je to pro nás také překrásné, když se o nás někdo stará, i když nejsme vůbec nemocní. To jediné, je se mění je, že nás Bill zase může brzdit na telefonu kecáním. A na to jsme skutečně čekali!


Sexy Bill *Freiheit 89*

20. dubna 2008 v 1:53 | Katie & Sanny |  Bill - fotky

Bill v Hamburku (po operaci)

20. dubna 2008 v 1:49 | Katie & Sanny |  Bill - fotky
No tak já myslím, že o operaci Billa víte všichni všechno, tak není důvod to sem zpětně dávat. Ať žije info z ostatních blogů. xD Ale vážně... podle mě to vážně nemá cenu to sem dávat takhle opožděně...

Tom a Bill se stěhují do Berlína

20. dubna 2008 v 1:46 | Katie & Sanny |  Články+rozhovory
Tokio Hotel dvojčata Bill a Tom Kaulitzovi se přestěhovali do hlavního města.
Proč? Jejich manažer a producent David Jost k B.Z.: "Bill a Tom chtěli do Berlína již jako děti. Tom mi včera řekl, že on a Bill by zase rádi chodili slavit a že v minulém měsíci byli dost vyděšení. Nedávno řekl Tom Billovi, že se těší na další párty na Echu a až opilý může spadnou do své vlastní postele." Do party je to ale ještě 10 měsíců. Jost pokračuje: "Že je Berlín německé město pro párty, je také z části důvod, proč si tam pořídili byt."

Totally sweet *_*

20. dubna 2008 v 1:45 | Katie & Sanny |  Bill - fotky

Někde venku

20. dubna 2008 v 1:43 | Katie & Sanny |  Fotky mix
x))

Anděl smrti 10.

20. dubna 2008 v 1:32 | Katie & Sanny |  Anděl smrti
Autor: KaDe
Sledoval jsem ji, jak telefonuje. Nechtěl jsem, aby odešla. Bál jsem se. Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se, že když mě nechá samotného, zase za mnou přijde ON a bude mi vyčítat to, co dělám. Bude mi nastiňovat, jak to může dopadnout a jak to podle něj dopadne…nechci tam zůstat sám…chci být s ní…ona je moje jistota, že se nic nestane. Když mi bude na blízku, nic neudělám. Nebudou se mi hlavou honit myšlenky, že jí nesnáším. Nebudu se muset za ty myšlenky na sebe zlobit. Nebudu mít proč být agresivní…Když jsem s ní, všechno je ok…jsem to já…když odejde, stává se ze mě ďábel…anděl a ďábel…to přece nejde dohromady…to je přece něco úplně jiného… hm…anděl ano…ale co anděl smrti?!
"Bille? Vnímáš mě?" zamávala mi rukou před očima. "Jo. Co řikal táta?" zmateně jsem se na ní podíval. "No, že by pro mě přijel, ale…" "Ale?" zableskla se ve mně jiskřička naděje. "…ale přišla na návštěvu teta a už něco pili, takže…" "Můžeš zůstat?" vykouzlil jsem na tváři úsměv. "Prý ti věří." Usmála se. Chytil jsem jí kolem pasu a lehce jí k době přitáhl. "Miluju tě." Vůbec jsem si neuvědomil, že jsem to řekl. Prostě to ze mě vylétlo. Tam vevnitř to tak jednoduše cítím. A s tím nikdo nic neudělá! Ani to, že jsem anděl smrti.
Koukali jsme si do očí. "Tak…půjdeme zpátky?" zeptal jsem se. Přikývla a vzala mě za ruku. Z očí jí vyzařoval pocit štěstí. Hřálo mě u srdce, když jsem to viděl. Musel jsem se usmívat. "Co je?" podívala se na mě se smíchem. "Nic. Jsem strašně rád, že jsi tady zůstala." Vešli jsme do baráku. Sedl jsem si na sedačku. Přisedla si ke mně a opřela se. Objal jsem ji. "Jsem strašně šťastná, Bille. Děkuju ti." Podívala se na mě. Jenom jsem se usmál a lehce jí líbnul do vlasů.

Nicol
Seděli jsme tam dlouho a jenom si povídali. Povídali a povídali. Rozebírali jsme všechny možný i nemožný věci. Televize neběžela. Celým domem se ozýval jenom náš smích. Jenom naše hlasy. Byli jsme tam sami. On a já. Nikdo jiný. Jenom my dva jsme se předbíhali v tom, kdo řekne svůj názor jako první. Jenom my dva jsme si povídali. Tahle chvíle byla jenom naše.
Najednou mě přepadl nějaký divný pocit. Jakoby to celou tu krásnou chvíli, která se vůbec nevztahovala k tomu, jak dlouho jsme tak seděli, zkazilo. Ten čas, který celou tu dobu stál, jakoby se rozběhl rychle někam dopředu. Jako kdyby něco zameškal. Ručičky na hodinách se pohybovaly neuvěřitelně rychle. Někdo nás sledoval. Cítila jsem na sobě něčí pohled. Ty oči. Neviděla jsem je, ale jejich pohled mě propaloval. Co se to děje? Podívala jsem se na Billa. I on znervózněl a rozhlížel se kolem sebe. Nechtěla jsem se ho na nic ptát. Třeba se mi to jenom zdá. Ten nejistý pocit z toho, že je tu někdo s námi, ve mně ale pořád neuvěřitelně rychle narůstal. Cítila jsem jeho přítomnost v téhle místnosti. Ne. Nikdo tam nebyl. Jen já a Bill. Stejně jako tomu bylo předtím. Blázním? Nebo je to jenom strach z něčeho nového? Z čeho? V hlavě mi vypukl zmatek. Nemohla jsem se soustředit na nic jiného než na ten propalující pohled. Tolik myšlenek. Tolik otázek. A nepřicházela žádná odpověď. Nezdálo se mi to. Bill se na mě vyplašeně podíval. Taky to cítil. Zakroutil hlavou a podíval se na skvrnu na zdi. "Ne." Šeptl. Nechápala jsem. "Co ne?" zeptala jsem se a doufala, že mi řekne, co se to děje. "Počkej." Vstal a vyšel na chodbu. Přitáhla jsem si kolena k bradě a dívala se na hodiny. Vážně běžely nějak rychle. Sledovala jsem je jako omámená.
Bill se vrátil, sedl si vedle mě a chytil mě kolem ramen. V tu chvíli se všechno vytratilo. Ten pocit byl pryč. Do celého těla se mi rozlil jenom pocit štěstí. Ten pohled byl pryč. Nikdo v té místnosti už nebyl. Už zase jenom my dva. Ručičky na hodinách se uklidnily. Všechno bylo zase tak, jak má být. "Co to bylo?" podívala jsem se na Billa. Koukal mi do očí. Viděla jsem v těch jeho smutek a strach. Pootevřel ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Nadechl se. "Já nevím." Pokrčil rameny a podíval se na ciferník hodin, který právě ukazoval půlnoc. "Možná bychom měli jít spát." Usmál se. "Asi už jsme unavený." Měl pravdu. Byla jsem unavená, ale v jeho přítomnosti mi bylo fajn. Líbilo se mi, jak jsme si povídali a na spánek jsem ani nepomýšlela. Až teď, když to řekl, jsem si uvědomila, jak moc jsem za celej ten den unavená. "Půjdu nám ustlat. Pojď. Pučím ti nějaké tričko a můžeš se jít vysprchovat." Usmál se na mě tím jeho okouzlujícím úsměvem. Šla jsem za ním. "Bille? A kde budu vlastně spát." "Tady." Otevřel dveře do svého pokoje. Byla tam manželská postel. "A…ty…budeš tu spát se mnou? Ta postel je dost velká…" "Pokud budeš chtít." Podal mi s úsměvem nějaké tričko. Támhle ty dveře, to je koupelna." Ukázal mi směr.


Bravo 6-2008

7. února 2008 v 19:17 | Katie & Sanny |  Bill - fotky
Click on pic

Hamburg, Airport [27.1.08]

4. února 2008 v 15:25 | Katie & Sanny |  Fotky mix

Panenky - celá skupina..;)

4. února 2008 v 15:22 | Katie & Sanny |  Fotky mix


Tom za volantem (pokuta..?..xD)

4. února 2008 v 15:17 | Katie & Sanny |  Tom - fotky


Návětěvnost...(28.1.2008 - 3.2.2008)

4. února 2008 v 15:02 | Katie & Sanny |  Besuchshäufikei
A zase...další týden...no...návštěvnost dost význačně klesla..přesně o 100 od minulýho týdne...já vim...můžu za to sama...ňák jsem to teďka nestíhala...docela mě to i mrzí...ale tak...děkuju těm, co sem chodíí a budu se snažit sem něco přidávat častěji...bohužel škola a moje jiné povinnosti mi v tom trochu zabraňují, ale...pokud uvidim, že o tenhle blog aspoň trochu stojíte, budu se za něj prát..;DxD
Pondeli: 11
Utery: 21
Streda: 17
Ctvrtek: 15
Patek: 16
Sobota: 18
Nedele: 12
Celkem: 110

Anděl smrti 9.

4. února 2008 v 15:00 | Katie & Sanny |  Anděl smrti
Autor: KaDe
Málem jsem se udusil tou colou, když to vyslovila. "Cože?" "No, nějak mě to teď napadlo, holky se o něm bavily ve škole. Myslíš, že existuje?" koukal jsem na ní, jak na blázna. Jak je to vůbec mohlo napadnout? "Ehm…já nevím, možná…není to absurdní?" "Nevím, ale přijde mi to docela zajímavý…" "Co je na tom zajímavýho?" nechápal jsem. "No, třeba by mě zajímalo, jak vypadá nebo co přesně dělá." "No, jak vypadá…třeba se ti líbil." "Nemohla bych se přece zamilovat do anděla smrti." No jistě, že ne…proto tady s ním právě sedíš…tohle je stupidní téma! Bavíme se o mě a ona to ani trochu netuší. Připadám si jak totální magor. "To nemůžeš vědět, jak ho poznáš?" "Já nevim. Holky řikaly…" holky řikaly…bože! "…že má černý křídla, je zlej, popadne tě, na nic se neptá, na nic se neohlíží…a najednou tě oplakávaj…" "Větší blbost jsem neslyšel." Procedil jsem skrz zuby. "Cože?" "Nic. Nechci se o něm bavit. "Máš pravdu. My máme ještě celej život před sebou. Žádnej anděl k smrti se k nám zatím nechystá." Usmál se spokojeně. Ale ne…už zas…celej život před sebou. Bože! Nicol…promiň…
Nicol
Byla jsem o Billa opřená a bylo mi krásně. Ještě nikdy jsem nepoznala takovýho kluka jako je on. Bylo mi s ním nepopsatelně dobře. Choval se tak…jinak, než ostatní kluci. Na všechno měl svůj názor. Dalo se s ním mluvit o čemkoliv. Byl to můj anděl. Zamilovala jsem se do něj. Už když mě poprvé políbil. Líbilo se mi, jak byl plachý…jenom se bojím toho, co říkal…že bude muset odejít. To mi přece neudělá… nemůže ode mě odejít…nechci, aby odešel…to bych asi nezvládla…jo, možná je to až moc krásný na to, aby to byla skutečnost, ale ani ten sen nemůže zkazit tím, že odejde…
"Bille?" šeptla jsem. "Ano?" usmál se. "Budu muset jít." Řekla jsem sklesle, když jsem viděla kolik je hodin. "Už? Nicol, lásko, nechoď pryč. Prosím." Hodil po mě psí pohled. "Víš, že bych ráda zůstala, ale…" "Nenechávej mě tady samotnýho, prosím." Vypadal strašně zoufale. "Bille, ale vždyť se zítra uvidíme." Podívala jsem se mu do očí. "Já vím, ale…dobře. Jede ti autobus?" kapituloval. "Jo." "Půjdu tě doprovodit." Vstali jsme. Vykročila jsem směrem k chodbě. Chytil mě za ruku. Otočila jsem se. "Vážně musíš?" "Promiň." Řekla jsem potichu. Přišla k němu blíž a dala mu pusu.
Vyšli jsme před barák a pomalu šli na zastávku. "Nicol, já…" začal. Podívala jsem se na něj. "Já…nechci, abych tě nějak zklamal." Sklopil hlavu. "Bille, o čem to mluvíš? Co se děje?" nechápala jsem. "Nemluv takhle." Zastavila jsem se, otočila se na něj a chytila ho za obě ruce. Koukal se do země. "Bille… proč bys mě měl zklamat?" "Já nevím. Možná jsem jinej, než jakýho mě znáš." Řekl potichu. "Ne Bille, i kdybys byl jinej, tak já…" zasekla jsem se a jenom se na něj dívala. Nevěděla jsem, jestli to mám říct nahlas. Tázavě se na mě podíval. "…já tě budu mít pořád stejně ráda…je možný…je možný, že…že tě miluju…?" zase sklopil zrak. Nechápala jsem. "Vážně musíš jít?" řekl potom. Mlčela jsem. Nechtěla jsem jít. Nechtěla jsem od něj odejít. Najednou kolem nás prosvištěl autobus. "Kuwa!" vykřikla jsem. Za tu dobu jsme ani nebyli schopný dojít na zástavku. "To byl poslední?" řekl smutně. "Jo." "Promiň." "Ty za to přece nemůžeš." "Co teď? Budeš volat tátovi?" "Nejspíš." "A nemůžeš se ho zeptat, jestli tady nemůžeš zůstat?" podíval se na mě."Můžu to zkusit." Usmála jsem se a odešla trochu dál.

Další články


Kam dál